Rotterdam (FOTO)

Ivany olympijský limit, můj (ne)slavný maratonský návrat, Milošovo geniální tréninkový plán, Michalovo marné proplétání a Milanovo nespolehlivej Meďour (vypůjčenej)

Jak dopadla Rotterdamská mise už jistě všichni dobře víte, článků a oslavných ód po celém Internetu habafů (zde třeba ten Milanovo), pro úplnost si to samozřejmě taky sepíšu..

Do Holandska jsme vyrazili v pátek – celkem brzy ráno, takže ještě v polospánku jsem nasedl do Mercedesu, kterej jsme měli vypůjčenej od místního dopravce (stejnej model, kterým Michal Havlíček už několik let objíždí všechny bližší i vzdálenější sporťácký akce) a poklidným spánkem opět usnul. Probral jsem se v jakési prdeli za Františkovými Lázněmi, kde se k naší výpravě (Ivana, Milan, já) přidala druhá část, tedy Miloš a Michal. Po nastartování krátká debata, jestli budeme věřit nelegálně stažený navigaci do toho mýho Androidího pádla, nebo Milošovo přístoji. Android a jeho Sygic nakonec vyhrál..
Další zastávku jsem si vynutil v chebský Hypernově – k foťáku, kterej jsem s sebou vezl, jsem nenašel ani jednu paměťovku, takže takovej zoufalej pokus..  Pokus, kterej nakonec vyšel, i když takovým zvláštním způsobem. Že zrovna tam sehnat xD kartu nebude žádnej med jsem tušil, ale v takovým zapadlým krámku, obestaveným lednicemi a pračkami tak, že jsem skoro nenašel pokladnu s prodavačem, jsem to zkusil.. “xD? Hm..tu vážně nemám, dneska se prodávaj jenom SDéčka. I když…” Otevřel šuplík a prej: “Mám tu svojí gigovku, foťák jsem utopil, takže je mi k ničemu, dám Vám ji za kilo..” Jasně, že jsem ji bral, 10min pak čekal, než si z ní přetáhne fotky (jó..ty zkurv.. Visty) a mohli jsme pokračovat..
Téměř celou dlouhou cestu jsem prochrápal (vlastně ne – já nespim, já přemejšlim :) ) a vzbudil se až v místech, kde nikde žádnej kopec, rovina kam se podíváš…jo, blížili jsme se k cíli.
K hotelu jsme bez problému dorazili kolem půl šestý, ubytování takovej standard, na luxus v podobě apartmánu, jako v Berlíně, či vloni v Amstru zkrátka nebylo.. Co se ale povedlo – zatímco Milan s Ivanou vyfásli dvoulůžák kdesi v šestym patře, mne s Milošem a Michalem poslali do jedničky, tedy hned nad recepci, kde jsem chytal jejich WiFinu, což bylo super.. Já bez toho netu asi fakt nemůžu.. :) .
Po ubytování jsme se vydali do Expa. “Já vim kudy, mám to nastudovaný… je to kousek, asi kilák” a nasadil jsem krok. Všichni poslušně jak ovečky za mnou. Po deseti minutách jsem se zastavil. “To se mi nějak nezdá..”, koukl jsem do navigace..a samozřejmě – vyrazil jsem na druhou stranu (ano, to bude zřejmě ten důvod, proč už několik let neběhám orienťák a dávám si to raději po fáborkách.. :) ). Procházka se tedy trochu prodloužila (ale což, bylo hezky..), expo jsme našli, takže čísla, tríča a hafo reklamních letáků byly naše.
Po expu pizza v pizzérce vedle hotelu (ze který je krásnej výhled na trať závodu – 41,5km), nějaký to pivko (v 0,2l skleničkách – z toho bych brečel) a spát..

Na sobotu jsme si naplánovali výlet k móři, ale na pláž..? To nee.. Na mapě nás zaujalo průmyslové souostroví Maasvlakte, asi 30km od Rotterdamu. Přístavy, fabriky, továrny, skladiště, překladiště, elektrárna…zajímavé to bylo. Do toho rackové, mušle, moře, vlny, lodě…jen bufet s jakýmsi muzeem byl zrovna v sobotu zavřenej. Nadlábli jsme se cestou zpět v chatové oblasti, kam nás zavedla navigace. Hospoda prázdná, jídlo žádná sláva, hudba tak akorát na usnutí, pivo opět v těch miniskeničkách…alespoň, že na servírku se dalo koukat :) .
Večer jsme se ještě vydali na lehký rozběhání.  Vymyslel jsem si 10km okruh – závěrečnou část závodu, tedy od 29,5km do 40,5km s jednou zkratkou. Zatím, co ostatní klusli cca 8km, mně to dalo 10,5km (4:24/km, TF127). I když to bylo lážo-plážo, nebylo to bez problému. Už po nějakejch 100m bolest pod patou jak prase, ale co…neřešil jsem a klusal s tím, že to snad nic nebude..

Neděle – den D. Těšil jsem se a věřil si. Fakt jo. Samozřejmě jsem věděl, že těch kiláků v nohách moc není, ale tempa mi v tréninku vycházely líp, než dobře, hlava taky OK…zkrátka to mělo vyjít..  Líbilo se mi dlouhý ranní válení, páč start byl až v 10:30, což se jen tak nevidí.. Před desátou tedy s Ivčou, Michalem a Milošem v šílený zimě, která přes noc přišla, lehkým klusem ke startu. Po krátkém tápání a prodírání se davy jsme našli vstupy do koridorů. Ivča do toho elitního, já hned za ní…jen Michalovi, kterej nám měl odtáhnou prvních 10km, se nepodařilo organizátory překecat, aby ho pustili někam blíž ke startu. I když je to zkušenej vodič všech možných maratonů a půlmaratonů, žádnej pěknej osobák na svém kontě nemá, a tak byl podle času odsunut někam kamsi…daleko za nás.
V 10:30 tedy přišel výstřel. Klasický postartovní tlačenici jsem se samozřejmě nevyhnul, naštěstí jsem moc ran nedostal, jen dával.. :) .  První kilák za 3:44, tedy téměř podle plánu, kterej jsem jako tahák měl přišpendlenej na čísle. Ivču jsem ale nikde před sebou neviděl, takže jsem trochu šlápnul. Doběhl jí přesně na dvojce (3:27) a šli jsme na to. Bok po boku, pohodička, občas jsme něco prohodili, na 5. km se i zasmáli, když vedle nás kolegyně z JAR se podivovala nad naší dobrou náladou a neustálým komentováním okolí. Zeptala se, jak to máme v plánu jít, když jsem ji vysvětlil, že jdem na 2:37, natáhla krok…za chvilku však byla zpět v naší skupině. Bylo nás stále nějakých 10-15 kousků, já v čele, Ivča vedle, nebo za – i přes to, že Milan, kterej se vedle nás občas na kole objevil na cyklostezce podél trasy, asi dvakrát houkl, ať se schováme do balíku. “Co říkal?” Ptala se mě Ivča.. “Nevim, asi, že jdeme dobře..”. :) Nechtělo se mi schovávat – tempo se mi líbilo, vítr nijak zvlášť nevadil…navíc po zkušenostech z Kbelský desítky, kde jsem schytal asi tři flusance  od Petra Havelky, jsem fakt o podobné zážitky zájem neměl..
Dneska jsem ale zažil jinou srandu.. Cyklista. Zhruba na 18.km mě začal deptat borec, kterej se k nám přifařil, šlapal vedle svý asi svěřenkyně…a mlel. Tvl, jak rádio – ani na chvilku hubu nezavřel, hučel do ní…až mě v hlavě hučelo z něj. Dvakrát jsem se otočil a česky něco sprostýho zahalekal…což evidentně nepomohlo. Po 7mi km jsem fakt vytekl, skoro se zastavil a anglicky ho zjebal na tři doby. Kromě toho, že byl náhle klid…mě pochválil i zbytek skupinky a já byl spokojenej… :) S kauzou “Běchovice 2010”, kdy se Milan snažil jet blízkosti čelní skupinky běžkyň a občas na Ivanu něco halekl…se tohle fakt nedá srovnávat. (A když jsme u toho, fakt jsem rád, že ho to usměrnilo a dnes ho téměř nebylo vidět, ani slyšet :-D ).
Jinak jak říkám – pohoda, klídek, srandičky…na půlmaratonu jsem zkontroloval čas – 1:17:28. “Máš zlato z MČR”, říkám Ivče v návaznosti na včerejší Pardubické M ČR v 1/2M a času vítězky 1:18:18. “Fajn, tak teď chci ještě stříbro”, znělo jasně..a jeli jsme dál. Na 25.km jsem sáhl do kapsy u trenek a vytáhl sváču – sójovej řez. Je to dobrý, levný…a skoro, jako lepivka. Jen Ivču to málem dostalo do kolen.. Prej: “Já myslela, že si děláš prdel, že chceš běžet na tohle…” :)  Ještě na 30.km jsem byl v poho…koukal do taháku a hlásil, že máme minutu náskok oproti plánu. Plánu, kterej počítal s výrazným zpomalením, přesněji druhou půlkou o mínu horší, než první.
To jsem ještě netušil, co se bude dít.. Už jsme byli na tom 10km okruhu, kterej jsem si probíhal včera, prolítli jsme 32.km a já cejtil, že nohy jdou do kytek. Ano, přesně to místo, kde maratonci odpadají, když nemají naběháno, ale kde jsem doufal, že to stále půjde. Na 33.km hnáty řekly dost a bylo po všem. Tedy pro mne – Ivču jsem v tom nechal samotnou a asi to pomohlo – dokázala věc nevídanou, tedy ještě zrychlit, když druhou půlku zmákla za 1:16:55. Její čas 2:34:23 je hóódně, hóódně hustej…a už teď jsem zvědavej, o kolik ho v srpnu na Olympiádě dokáže vylepšit. Miloš je vážně trenér jak má být..
Já se zbylými 9-ti km vyloženě protrápil (od Ivany na nich dostal přesně 9min), pata bolela jak fík (ono cejtil jsem každej krok už od startu, ale úspěšně ignoroval..) a na 36.km se chtěl schovat pod obrubník. To když už z dálky jsem slyšel to známé “rádio” – ano, můj “oblíbený” cyklista se svou svěřenkyní. Naštěstí mě při míjení asi nepoznal..prohnali se kolem mne a byli fuč :-P .  Chvilku na to jsem musel dát první zastávku. Bohužel nikde v okolí nic zajímavýho, u čeho bych se mohl zastavit na prohlídku…ani žádnej pes, kterýho bych si prostě musel pohladit, tak alespoň zastávka ve křoví na malou. Další stopku jsem pak dal za cedulí 40.km – nohy tak nějak samy přeply na režim chůze a nedalo se s tím nic dělat. Tákže 100m pěšky, pak 400m pokus o běh a dalších 200m pěšo.. Zkrátka hnus… Zachránila mě až má známá jihoafrická kolegyně (samozřejmě s cyklistou po boku – asi je to v tom Holandsku normální), která mě doběhla kilák před cílem. Poslední zbytky sil jsem (fakt nevim kde) vyhrábl a šel do ní.. Zuby-nehty se jich držel…a nakonec do toho cíle taky doběhl.
Čas 2:43:23  -3:52/km (151, mx.162). Na rovinu – takhle jsem si po rok a půl dlouhé pauze návrat na maratonskou trať nepředstavoval..
V cíli čekala už celkem zmrzlá Ivča, samozřejmě, že štěstím celá zářila….a mne hodně štvalo, že jsem si ten doběh nemohl vychutnat a užít s ní. Cestou z cíle jsme pak promrzli až na kost..i když to byl jen ten “blbej kilák”.
Po závodě převlíkání u auta v podzemních garážích, sprcha žádná (to abyste viděli, jakej komfort mají olympionici :) )..a hop do tý naší pizzérky s výhledem na trať. Počkali jsme na Michala (3:02:50) a Miloše (3:42:53), nadlábli se, Ivča udělala první telefonické rozhovory do médií  a po doběhu posledního závodníka, kdy nám teprve pořadatelé otevřeli průjezd městem, hurá dom.

Cesta byla opět dlouhá, naštěstí ale veselá, čemuž dopomáhaly i lahve s šampusem, které kde se braly, tu se braly… Po jedné takové “nabíračce” kdesi na benzince uprostřed Německa jsme naskákali do Meďoura, Milan otočil klíčkem a hups..ono nic. Jen kolem budíků světýlek jak na matějský. Hledali jsme v manuálu, vyzkoušeli rady všelijakých “přítelů na telefonu”, třebas “Zkuste to roztlačit”, kdy jsme se táhli s tím dvoutunovým krámem na kopeček, pak zase z něj…bez úspěchu. Další z rad “Určo neroztlačujte, to je u dieselu k ničemu, zkuste pojistky..” také k úspěchu nevedla.. Snad jen Michalovi se malinko rozsvítilo, když byl téměř přizabit kapotou. Jinak marná snaha, všechny oživovací pokusy jsme po téměř hodině v brutální kose vzdali…zavolali ADAC, ať na to borci přijedou mrknout a zalezli do shopu na kafe. Ale jak vono to je.. “Bez peněz do hospody nelez..” a už se Michal vracel pro peněženku.. Za 2min byl zpátky: “Dělejte, jedem!” Nedalo mu to, otočil klíčkem…a motor se z ničeho nic roztočil.. Asi si musel dát pořádnou pauzu od těch alkoholových výparů, jinak si to vysvětlit nedovedu…
Zbytek cesty už tak nějak v poklidu, v půl druhý příjezd do F. Lázní, kde nás s dortem čekal uvítací výbor, rozloučili jsme se s Milošem a Michalem no a po druhý v posteli aj já..

Mission complete.

Zanechej komentář